Poloha: nejmenší stát severní Afriky se nachází na jižním pobřeží Středozemního moře.
Rozloha: 163 610 km2
Hranice: na jihu s Libyí, na západě a jihozápadě s Alžírskem, na východě se nachází 1300 km dlouhé pobřeží Středozemního moře.
Počet obyvatel: cca 12 milionů.
Hustota osídlení: 64 obyvatel na 1 km2, hustě osídlen především sever země.
Hlavní město: Tunis, 2 miliony obyvatel s předměstími
Statní zřízení: republika v čele s prezidentem Beji Caid Essebsi
Administrativní dělení: 23 guvernorátů dělených na 220 delegací
Úřední řeč: arabština, obchodní - francouzština, v posledních letech též angličtina
Měna: 1 tuniský dinár (TND), který se dále dělí na 1 000 milimů
Státní vlajka: červená plocha s bílým kruhem, ve které je červený půlměsíc a červená pěticípá hvězda
Svátky: 1. leden – Nový rok, 14. ledna – Výročí revoluce, 20. březen – Vyhlášení nezávislosti,
21. březen – Den mládeže, 9. duben – Den mučedníků, 1. květen – Svátek práce, 25. červenec – Den republiky, 13. srpen – Národní den žen
Tunisko - Tunisko pevnina, Djerba
V Tunisku je zavedena povinná pobytová taxa, která je splatná na místě v ubytovacím zařízení. Její výše se odvíjí od kategorie daného ubytovacího zařízení. Přibližná výše této pobytové taxy je v 5* a 4* hotelu cca 3 TND/osoba /noc, ve 3* hotelu cca 2 TND/osoba /noc a ve 2* hotelu cca 1 TND/osoba /noc. U pobytů do 7 nocí je účtován skutečný počet nocí, u pobytů 7 nocí a více je účtováno pouze 7 nocí. Pobytová taxa se platí pouze za osoby starší 12 let včetně. Upozorňujeme, že výše pobytové taxy může být během sezóny změněna. Případné změny naleznete na www.mzv.cz.
Na severu z Alžírska zasahuje pohoří Atlas s nejvyšším vrcholem Jebal Chaambi (1544 m),
kde se v zimních měsících může vyskytnout i sněhová pokrývka. Z něho se k severovýchodu táhne výběžek pohoří Dorsale (Tuniská záda) a masivy Krumíria, Mogod, vytvářející na severním korálovém pobřeží bizarní skalnaté útesy a laguny. Severní částí území protéká úrodným údolím největší tuniská řeka Medžerda, ostatní vodní toky jsou většinou občasné, případně úplně vyschlé (wádí). Jižním směrem se rozkládají tepny náhorní plošiny, které na východě přecházejí do pobřežní nížiny Sahel (pobřeží) a na jihu do rozlehlých nížin, vyplněných solnými jezery – šotty. Ty jsou většinu roku vyschlé. Největší a turisticky nejatraktivnější je Chott El Jerid (5000 km2). Skoro třetinu území Tuniska zabírá poušť, konkrétně písečná Sahara a kamenitá pouštní plošina Dahar.
Tunisko má dlouhé poměrně geograficky členité pobřeží s výrazným Gabeským zálivem (Malá Syrta) a několika ostrovy, z nichž největší je Djerba.
Podnebí Tuniska se vyznačuje znaky charakteristickými pro středomořské subtropické klima s horkým létem a mírnou zimou, během které spadne převážná většina srážek. Východní pobřeží a ostrov Djerba jsou vyhledávaným cílem turistů během celého roku, protože i v zimních měsících tu teplota zřídkakdy klesne pod 18°C. Ve vnitrozemní stepi se projevuje vliv kontinentálního podnebí.
V jižní části se projevuje typicky saharské suché a horké podnebí. Letní teploty zde převyšují 35°C. V létě občas ovlivňuje celé území Tuniska saharský pouštní vítr Sirocco, který vzniká střetnutím horkého vzduchu z afrického kontinentu a chladnějšího středomořského vzduchu.
Flora Tuniska úzce souvisí s klimatickými a půdními podmínkami. Severovýchodní část je zalesněná a vyznačuje se druhovou pestrostí – korkovníky, duby, jedle, osiky, atd. Na úpatích hor převládají křovinaté lesy vřesovitého charakteru – macchie. Vnitrozemská step je zarostlá trávou alfa. Flóra jižních oblastí je velmi chudá. Rostou zde hlavně kaktusy, agáve a aloe. V oázách, díky bohatým spodním pramenům, rostou hlavně palmy datlové. Hlavní produkční oblastí olivovníků je pásmo Sahel. Ovocným stromům (meruňky, fíky, citróny a pomeranče) se daří hlavně v oblasti poloostrova Cap Bon, odkud pochází také mnoho druhů vín určených hlavně na vývoz.
Na živočichy je dnešní Tunisko poměrně chudé. Před příchodem Féničanů a Římanů tu žil slon africký, lvi a panteři. Dravá zvěř byla dodávána do římských arén a cirkusů, proto mnoho druhů z Tuniska vymizelo. Na severu se dnes vyskytují hlavně kočkovité šelmy, divoká prasata a jeleni. Je zde významný chov skotu, ovcí a koz. Exotičtější fauna se vyskytuje na jihu. Gazely a hyeny jsou k vidění již zřídka, početnější jsou antilopy, pouštní lišky, zajíci, velbloudi a škorpióni. Poměrně hojně jsou v Tunisku zastoupeni plazi, avšak lidem se vyhýbají. Z mořských živočichů převládají sardinky a tuňáci. Severní pobřeží v okolí Tabarky je bohaté na korály a raky. V Tunisku existuje 8 národních parků s celkovou rozlohou 196 706 ha.
První obyvatelé se objevili na území dnešního Tuniska asi před 400 000 lety. Okolo 4. tisíciletí př. n. l. po vyschnutí saharského moře sem přišly kmeny berberského původu. Výhodná strategická poloha území měla už od historických dob výrazný vliv na jeho vývoj. První osady Féničanů na tuniském území byly založeny v 11. století př. n. l. a roku 814 př. n. l. bylo královnou Didó založeno Kartágo, které bylo v punské válce zničeno a stalo se součástí Římské říše. V 7. století n. l. ho obsadili muslimští Arabové a koncem 16. století se stalo součástí Osmanské říše, později si vydobylo suverenitu. V polovině 19. století se země zadlužila u evropských bank tak, že to posloužilo Francii jako záminka k tomu, aby v roce 1881 převzala nad zemí kontrolu. Francouzští kolonialisté postupně zabírali většinu nejlepší půdy. V roce 1956 získalo Tunisko nezávislost a o rok později vyhlásilo republiku. Prvním prezidentem se stal Habib Bourghiba, který byl u moci až do roku 1987. Jeho nástupcem se stal Ben Ali, který pokračoval v politice svého předchůdce na domácí půdě (sekularismus a politická represe), i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní politika). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté co se Ben Alimu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran (ale jen tzv. naoko, stejně bylo prakticky možné volit pouze jednu stranu). Ben Ali několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Koncem roku 2010 však vzplanuly v zemi nepokoje a 14. ledna 2011 Ben Ali prchl do Saúdské Arábie, která jako jediná země z jím oslovených mu nabídla azyl. Tunisko bylo první z arabských zemí, kde došlo k revoluci proti totalitnímu režimu, tato revoluce dostala název Jasmínová. Vzápětí následovaly další země, jako Alžírsko, Egypt, Libye a mnoho dalších. V říjnu 2011 se konaly v Tunisku demokratické volby, ve kterých zvítězila islámská Strana obnovy s 41,7% hlasů.
Dnešní tuniská společnost představuje rovnováhu mezi národními tradicemi a západním způsobem života, proto se dá hovořit o tzv. dvojí kultuře. Vedle arabštiny je úředním jazykem i francouzština. Dvojjazyčnost a výhodná poloha má pozitivní vliv na spolupráci jak s arabskými zeměmi, tak i se západním světem. Tunisané jsou jazykově velmi zdatní, kromě úředních jazyků se lze běžně domluvit italsky, anglicky a německy. Většina tuniské populace je soustředěna na pobřeží a až 60% ve městech. Přibližně polovina obyvatel má méně jak 24 let. Tunisané jsou převážně Arabové smíšení s Berbery a jinými středozemními a africkými národy. Na jihu země dodnes žijí kočovní Tuaregové. K světovým unikátům patří zvláštní obydlí původních obyvatel severní Afriky – Berberů. V oblasti Matmatských vrchů, kde teploty vystupují až na 50°C, mají v písečné půdě vyhloubené své jeskynní příbytky – troglodyty, ve kterých se po celý rok udržuje konstantní teplota 20°C.
Státním náboženstvím v Tunisku je islám, přitom tuniská ústava rozlišuje mezi občanským a náboženským životem. Moderním pohledem je daný tón společenského života a záleží na jednotlivcích, v jaké míře náboženství praktikují. Tunisko patří mezi první z arabských zemí, kde bylo zrušeno mnohoženství a islámský fundamentalismus postaven mimo zákon.
Tradiční muslimský život se ve větší míře projevuje ve vnitrozemí než v pobřežních zónách, neboť je méně ovlivněno evropským způsobem života. V Tunisku se nachází čtvrté posvátné město muslimů Kairouan. Tunisané jsou velmi tolerantní i k jiným náboženstvím. V zemi žije několik židovských komunit, které tu také mají své synagogy. Nejznámější je La Ghriba na Djerbě, kam putují Židé z celé severní Afriky
Na přípravě pokrmů dnešního Tuniska zanechala výrazný vliv francouzská a turecká kuchyně. Strava se skládá z množství zeleniny, oliv, ryb, kuřecího, hovězího či jehněčího masa a kořeněných přísad. Základem tuniské kuchyně je harissa – ostrá pasta z červených feferonek a olivového oleje. Tuniským národním jídlem je couscous – na páře vařená pšeničná krupice, která se podává s hovězím, jehněčím, případně kuřecím masem či rybou a s rajčatovou pikantní omáčkou. Jako předkrmy se podávají: brik, mechouia, chakchouka. Z hlavních jídel jsou známé koucha, kamounia, tajine. Klasickým tuniským dezertem je baklawa. Známou specialitou z Kairouanu je makroud – krupicové těsto, plněné datlovou pastou. V letních horkých dnech je oblíben mátový čaj.